Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se v Česku řekne thrash metal, jedním dechem se určitě dodá i DEBUSTROL. Kapela, která jako jedna ze „zakládajících“ formovala úsvit domácích metalových dějin, a která se postupně stala žijící a „hrající“ thrashovou legendou, na sklonku loňského roku oslavila třicet let existence. To je věru slušná řádka roků na to, jak moc stojí tahle zrychlená a zošklivená kovová odrůda stranou všech oficiálních a mainstreamových hudebních proudů, a samozřejmě i na to, jak kontroverzně bývá vnímána. Na nic z toho se nicméně Martin „Kolinss“ Kolínský, který jako jediný z aktuální sestavy pamatuje úplné počátky DEBUSTROLu, neohlíží a v duchu pravé thrashmetalové filozofie nachystal oslavu třicátin nejsymboličtější: po sedmi létech mladoboleslavští vydávají nové, symbolicky desáté řadové album s ještě symboličtějším názvem „Válka“. Než na něj ale dojde, pojďme si při téhle sváteční příležitosti projít těch třicet roků, na které určitě stojí za to zavzpomínat.
Modrý kabát a Vyznání smrti (1983 - 1988)
Dle slov samotného frontmana se úplně první události okolo kapely začínají odehrávat už někdy v roce 1983, kdy společně s Martinem „Melmusem“ Melmukou hrají doma „na kufr s pařáčkem od knedlíků jako hajtkou a dělanou kytarou s jednou strunou honěnou přes kotoučák, to vše pod názvem MODRÝ KABÁT“. S opravdovým thrash metalem po vzoru SLAYER to však ještě nemá nic společného, stejně jako epizodní Kolinssovo (který se tenkrát ještě psal jen s jedním „s“) pěvecké angažmá ve skupině MISTROVO KLADIVO (ano, šlo o předchůdce slavných MASTER´S HAMMER) v roce 1986, protože ten přichází na řadu až v prosinci téhož roku, kdy oficiálně vzniká DEBUSTROL.
Co tenhle název znamená je tak trochu nejasné, sama skupina dokonce uvádí, že název nemá žádný význam, ovšem nejen mě zřejmě v paměti utkvěla památná Kolinssova definice ze slovenského hudebního pořadu Triangel, kde DEBUSTROL označil za zkratku „devastace autobusu s trpaslíky“. Proč vlastně ne, že ano? Prvotní sestava skupiny čítala Kolinsse (kytara, zpěv), Melmuse (bicí) a baskytaristu Charvose, jehož občanské jméno se mi nepodařilo nikde vypátrat. Ten se však v řadách kapely jen ohřál a v dubnu roku následujícího odchází na vojnu. Za nějaký čas ho střídá Oldřich „Trifid“ Trefil a DEBUSTROL začíná ve třech postupně vystupovat i živě, byť z počátku s nevelkým úspěchem. Následuje první živá demonahrávka „Nukleární pozdravy“ a v únoru 1988 i příchod čtvrtého a posledního do základní party, baskytaristy Tomáše „Cizáka“ Císaře. Už jako kompaktní celek poté skupina vystoupí na jaře téhož roku na památném prvním ročníku festivalu „Death Metal Session“ na pražské Barče a začíná se nesmazatelně zapisovat do podvědomí tuzemské metalové obce.
A protože nejlepší metodou, jak tohle zapisování ještě více podpořit, bylo samozřejmě pořídit konečně alespoň trochu slušný zvukový záznam, rozhodli se hoši po vzoru dobových událostí také nahrát pořádné demo. To vzniklo ve sklepních prostorách kulturního domu v Mladé Boleslavi a k nahrávání samotnému se váže hlavně známá historka o tom, jak se Melmusovi rozbila šlapka na jednom z obou kopáků a jak musel zbytek dema (tedy od písně „Nekrokrematorium“) nahrát jen na jeden. No, upřímně, mám ten pocit, že jsem to nikdy nijak zvlášť nezaznamenal, ale zase asi nejsem takový zvukový fajnšmekr. Co bylo však daleko důležitější, byl fakt, že pod dnes již legendárním názvem „Vyznání smrti“ vznikla jedna z prvních opravdových československých thrashmetalových nahrávek, a byla o to cennější, že se tak stalo v tehdejších kulturně zkostnatělých a tuhých podmínkách reálného socialismu. Skladby na demu obsažené ostatně patří dodnes do zlatého fondu českého metalu a ne náhodou se také dobrá polovina z nich objevila později na debutu „Neuropatolog“.
„Vyznání smrti“ se pak šířilo českou kotlinou rychlostí světla a zanedlouho nebylo snad žádného metalisty, který by nedokázal precizně odštěkat „Země se otvírá, král ďáblů vstává, tisíce mrtvých kolem, peklo bojuje s bohem, tak jsem antikrist, tak jsem antikrist, tak jsem antikrist a seru na vás, Pane, sedíš na svým trůnu, věřící maj´ absolutní smůlu“ neboli onen notoricky známý text skladby „Antikrist“.
Režimová opatření na to však zdaleka neslyšela, takže v říjnu 1988 museli Kolinss a Cizák chtě nechtě nastoupit základní vojenskou služby a bylo úplně jedno, jestli jejich skladby znal tehdy v ČSSR vlastně kdekdo. Během nucené dvouleté pauzy pak navíc DEBUSTROL přišel o Melmuse, jehož zlákala nabídka Vlasty Henycha a bubenická sesle v TÖRRu. I tak ale popularita kapely nabývala na rozměrech, a přestože dlouhých dvacetčtyři měsíců prakticky neexistovala, když se Kolinss s Cizákem definitivně vrátili ze zeleného, bylo to, jako kdyby do „pakárny“ nikdy neodešli a DEBUSTROL žil svým vlastním životem, který by mu mohla závidět lecjaká tehdejší zavedená skupina.
„Neuropatolog“ (1991)
Jako první věc se samozřejmě řešil bubeník – nováčkem se stal Michal Trůka ze skupiny BARACUDA a po účasti na památném sampleru „Ultra metal“, který DEBUSTROL otevíral se skladbami „Antikrist“ a „Protest“, přišla i smlouva s vydavatelstvím Monitor a na jejím základě rovněž debutové album „Neuropatolog“. Natáčelo se v ostravském studiu Citron, produkce se ujal Miloš „Dodo“ Doležal a výsledek byl vskutku památný. Za obalem, na kterém se skvěla vyzývavá detailní fotografie Freddyho Kruegera alias vrcholného zla z hororové filmové série „Noční můra v Elm Street“, se skrývala nádherná a syrová porce thrash metalu světové úrovně, jíž podle učebnicové definice nechybělo prakticky nic. Kytary řezaly hladové riffy v rychlosti srovnatelné s vrcholnými závody série Formule 1, bicí se zakrojovaly do mozku s razancí největšího porcovacího kuchyňského nože a do toho Kolinss štěkal svá zvrácená poselství, plná zmaru a černočerných témat, inspirovaných nepochybně opravdovým lidským světem.
Podobně jako na demu „Vyznání smrti“ ani zde nenaleznete slabšího místa, takže když jste k tomu navíc přičetli už i pořádný zvuk, bylo z toho album jako hrom, plné dnes již klasických skladeb, z nichž mnohá stále nemůže chybět v živém repertoáru kapely. „Krvavá práce“ (s nádherným textovým bonbónkem „jsem jenom vrah“), „Příchod zla“, „Protest“, „Pokrok“, „Údolí hádu“ nebo titulní „Neuropatolog“, bylo úplně jedno, kam jste sáhli, protože vždycky jste dostali naprosto špičkový thrash metal, charakterní a charizmatický s velkým „Chá“, jak to tehdá u nás jen šlo. Album se stává šestnáctým vůbec nejprodávanějším titulem za rok 1991 a DEBUSTROL, který navíc zaznamenal i vítězství v neoficiální soutěži o nejlepší metalovou kapelu roku „Černá vrána“, s ním šplhá na žebříčku úspěšnosti. Pravda, bylo to samozřejmě dáno i aktuálními podmínkami, kdy v tehdejších těsně porevolučních časech nešlo hlad po čemkoliv dříve zakazovaném (a tedy i thrash metalu) nijak utišit, ale myslím, že „Neuropatolog“ se svojí mladickou energií, upřímností a opravdovostí by uspěl za jakýchkoliv podmínek a tím spíš tedy i právě v Československu v roce 1991.
(10/10)
„Protest Live!“ (1992)
Železo (a to thrashové nevyjímaje) se má kout dokud je žhavé, to je marná sláva, a tak zanedlouho po debutu vychází i živé EP „Protest Live!“. Je to logické, nicméně pro metalového fanouška, ochotného otevřít peněženku častěji, než je zdrávo, vskutku finančně nevýhodné, obzvláště srovná-li si onen často vzývaný poměr „cena/výkon“. A zmiňované EP o čtyřiadvaceti minutách hracího času toho v tomto smyslu skutečně mnoho nepřineslo. Vpodstatě jen nanicovatý a chudý červený obal a pětici již známých písní (legrácku „Vidlov Chotětov“ jakož i novinkovou „Závrať“, která se poté objevila na následujícím albu, samozřejmě nepočítám), nahraných na koncertě kdesi v Čáslavi v nepříliš povedené kvalitě. Kdo chtěl nějakou tu přidanou hodnotu navíc, musel si nejspíš vystačit s monstrózní krkací árií v úvodu celé nahrávky či případně vzít na vědomí změnu za bicí baterií, kde již slyšíme Alana Reisicha z plzeňských FERAT. Na podstatnější věci z dílny DEBUSTROLu se ale muselo ještě nějaký ten pátek počkat.
(6/10)
„Svět co zatočí s tebou“ (1992)
Své druhé album, jež je mnohdy považováno za prubířský kámen, DEBUSTROL nazval „Svět co zatočí s tebou“ a nebyl to popravdě úplně název, který by po „Neuropatologovi“ asi všichni čekali. Jak se však kapela ukázala odvážná, když nesáhla po nějakém metalově prvoplánovějším sousloví (a zvolila stejně překvapivý, byť maximálně efektní motiv obalu), tak také bravurně zvládla tenhle test, jenž měl po úspěšném debutu potvrdit její kvality. Kolinss a spol. zde působí jako letití rutinéři, kterým nečiní nejmenší potíže nachystat novou kolekci přísně thrashmetalových skladeb, aniž by zároveň rezignovali na jejich kvalitu a úroveň. Významnou měrou k tomu samozřejmě přispěl i jasný a průrazný zvuk, kterého se tentokráte ve studiu Citron podařilo dosáhnout, a který je zejména v podání baskytary skutečně pochoutkový.
Jasnou tutovkou alba je jeho titulní kousek s vpravdě nesmrtelným feelingem, který by snad do rytmu dokázal strhnout i kamennou sochu. Moc zajímavé thrashové věci se však dějí i jinde – v „Poslu strachu“, v „Závrati“, „Ve stínu zákona“ či ve „Věčném snu“ například a vedle nich třeba i v „R. A. P. – L.“, poněkud netradičně pojatém rýpnutí si do tehdy teprve růžky vystrkujícího rapu, jemuž nicméně nechyběla nezbytná dávka humoru. Když to vezmu kolem a kolem, do celé té vzorové thrashmetalové kolekce, odehrávající se pod stínem velké římské dvojky, se nehodí vpodstatě jen „Egypt“, až příliš okatě se vzhlížející v slayerovské „Seasons In The Abyss“, a „Nálet“, jimž oběma zkrátka chybí jinde na desce zcela přirozené charisma a údernost.
Rok 1992 pak DEBUSTROL zakončují dalším triumfálním vítězstvím v anketě „Černá vrána“, a když se člověk ohlédne právě po albu „Svět co zatočí s tebou“, je jistě jasné proč. Navzdory dalšímu úspěchu však kapela opouští Monitor a nastupuje do stáje Popron Music, možná i s nevyřčenou otázkou, cože jí to v budoucnu přinese…
(9/10)
„Chytrá past“ (1994)
Album „Chytrá past“, které bylo výsledkem spolupráce kapely s novou vydavatelskou firmou, je dodnes považováno za nejkontroverznější počin v dějinách DEBUSTROLu. Když na jaře roku 1993 vyšlo, mnozí asi nevěřili vlastním uším, cože se to s mladoboleslavskou čtveřicí stalo. Znatelný ústup z tvrdě thrashmetalových pozic a jeho nahrazení příklonem k jakémusi heavy metalu „středního proudu“ tehdejší doby, to vše korunováno baladou a coververzí ABBY (konkrétně skladby „King Kong Song“, mimochodem), věru mnoho fanoušků tehdá asi na podobný úkrok stranou nebylo připraveno. Ale kapela to tak cítila, je nejspíš už jedno, zda pod vlivem podobných tendencí na světové metalové scéně, kde i jiné thrashové veličiny (METALLICA, TESTAMENT) otáčely na svých nejnovějších nahrávkách kurz, pod vlivem Doda coby producenta, Popronu či prostě a jednoduše kvůli vidině vyšších výdělků, a tak byla „Chytrá past“ taková, jaká byla.
Dost možná (a příhodně) i past, do které kapela chytila sebe samu (a tudíž ne moc „chytrá“), protože ve výsledku album propadlo a odrazilo se to jak na jeho prodejních číslech, tak i na návštěvnosti koncertů a oblíbenosti DEBUSTROLu vůbec. Přitom však rozhodně nejde o nějakou vysloveně zoufalou nahrávku, ba naopak mám ten pocit, že diskografii Kolinsse a spol. činí příjemně rozmanitější, než kdyby se v ní od začátku až do konce klepalo do thrashového rytmu, a že dokonce nabízí i několik skladeb, které se vyloženě povedly a patří tím pádem mezi to nejlepší z tvorby DEBUSTROLu. Jmenovitě roztomile hravou „Chytrou past“, syrové „Dej si říct“ a „Nelžu“, zemitý a pěkně rytmicky nasekaný „Čas“ a důrazné „Má smrt“ a „To není žádnej ráj“, které asi nejvíce připomenou původní tvář kapely. A samozřejmě, „Něco mi schází“, první a poslední (pokud mě tedy paměť neklame) klasickou baladu se vším všudy v historii kapely, která má snad proto mimořádný potenciál a představuje opravdu výstavní a nezapomenutelný kus veškeré domácí „pomalé“ produkce.
Negativní reakce okolí však asi nejdou jen tak hodit za hlavu, pročež DEBUSTROL záhy po vydání alba opouští Reisich (namířil si to do plzeňské tancovačky KEČUP), jehož nahrazuje Petr „Herr“ Miler (ex – SYNDROM), a s ne úplně jistou kapelou nastoupí na koncertní pódia, kde se nové album propaguje.
(7/10)
„Vyhlazení“ (1995)
Pokračování asi nemohlo být jiné. Reakce především fanoušků, kteří v drtivé většině toužili po tom, aby se DEBUSTROL vzpamatoval (nebo, chcete-li, vrátil k tomu, co mu šlo vždy nejlíp) a začal znovu hrát pořádný thrash metal, vedly k ukončení epizody s Popron Music, po níž se mladoboleslavští vrátili pod křídla Monitoru s tím, že další album, samo sebou, už mělo být jen a jen thrashové. A také, že bylo. „Vyhlazení“ vyšlo v létě 1995 a jen první pohled na něj dával vědět, že tentokráte to bude opět od podlahy a nekompromisní, stejně jako stručný název alba, vyťukaný stroze do černého obalu na klasickém psacím stroji.
Nahrávalo se v osvědčeném studiu Citron a produkce se tentokráte ujal samotný Kolinss, což možná zapříčinilo i ten fakt, že album vykazovalo známky velmi výrazného ovlivnění SLAYER („Papež vrah?“, „Noc husí kůže“, „Pocit druhého konce lana“). Ke cti kapely je ovšem nutno přičíst, že nikde nesklouzla k bezduchému opisování, a že velká většina nahrávky je proto opět zdravě dravá a plná adrenalinu, čili se dá s klidným svědomí hovořit spíše o volné inspiraci než o čemkoliv jiném. Albu rovněž prospěla jeho nepsaná koncepce, věnovaná odsudku fašistických táborů smrti na čele s tím v Osvětimi – Birkenau (kde se dokonce kapela fotila na album), a poprvé tak zastihla DEBUSTROL v póze opravdové umělecké výpovědi o všech hnusech a špatnostech tohoto světa, která byla přece jen o něčem jiném, než mladicky naivní témata „Vyznání smrti“. Kapitolou samou o sobě pak zůstala opatrnost vydávající firmy, kvůli níž musel být výraz „Háknkrajc“ z úvodu titulní skladby „Vyhlazení“ nahrazen neutrálním „Hajzl krajc“, jako kdyby to mohlo něco vyřešit nebo konce odčinit.
Začátkem roku 1997 vrcholí úpadek zájmu Trifida a Cizáka o hraní v DEBUSTROLu a oba kapela opouštějí. Trifid končí s hraním úplně, Cizák to ještě chvíli zkouší v KRUCIPÜSKu, ale pak rovněž zamíří tam, kam Trifid. Kolinss s Herr Milerem mezitím oslovují zbytek spoluhráčů druhého jmenovaného z kapely SYNDROM, kytaristu Martina Voláka a baskytaristu Petra „Zeda“ Nováka, a nová sestava je záhy na světě.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.